pátek 17. ledna 2014

Gris Claire (Serge Lutens)

Hlava: pyl, kořeny
Srdce: levandule, suché tóny
Základ: orientální tóny

Značku Serge Lutens v běžných parfumeriích nepotkáte, dříve byla dost těžko k sehnání, pouze v zahraničí, možná v nějakém tom butiku (ale to si nejsem jistá). Ale časy se mění a některé Lutensovy vůně jsou dnes běžně dostupné na internetových parfumeriích. A na to, jak vysoká je kvalita všech jeho parfémů, tak nejsou zase až tak drahé. Pořád to není žádná láce, ale mám dojem, že se to vyplatí, pokud se líbí. Jsou to vůně, které mají všechny složky ve vysoké kvalitě a je to poznat. A nejen to – svým složením jsou dost výjimečné až zvláštní.

Až když jsem poprvé vyzkoušela Lutensovu vůni, pochopila jsem, co na nich všichni vidí. Je to něco úplně jiného, než běžný mainstream z parfumerií. Tyto vůně vypráví příběh. Jsou mnohem hlubší a sofistikovanější než jiné, které znám. Svým způsobem se jim přibližují vůně Guerlain a některé starší klasiky, ale i ty jsou jiné. Lutensovy vůně mi přijdou svým způsobem syrovější, zvláštnější, víc znepokojivé. Nepatří mezi nekomplikované vůně, které lze vzít kdykoli a kamkoli. Musí sednout. Ale pokud se to stane, patrně si je bude nositel nebo nositelka královsky užívat. Myslím, že umí pěkně podtrhnout náladu nebo osobnost toho, kdo je nosí.

Toliko k úvodu, přece jen, první vůně od Lutense musí zanechat nějaký dojem. Jaká je tedy Gris Claire? Předně chci říct, že název je skvělý, znamená „světle šedá“ a tak na mě taky působí. A je zatraceně levandulová. Ano, proto jsem ji chtěla, ale nečekala jsem, že bude AŽ TAK moc levandulová. Ale je geniální, není to soliflor, nepůsobí jako éterický olejíček.


Levandule v Gris Clair je suchá tak, že už ani sušší být nemůže, to by se rozpadla na levandulový prach. Visí ve svazcích na půdě, kde ji někdo suší. Ale vyrval ji tehdy i s kořeny, už nechce, aby znovu vyrostla, bylo toho dost... Kořeny se ještě válí na zemi, obalené hlínou, která usychá spolu s levandulí. Za chvíli už zemina nemůže konkurovat levandulovému aroma a zmizí.

Levandule ale není na půdě sama. Jsou tam i další květiny, někdo je natrhal v plném květu a na půdu jen odnesl ve váze. Pestíky mají obsypány spoustou žlutého pylu, ten se z nich sype na dřevěnou podlahu. Zvenku vane vítr, který s sebou přináší vůni uhasínajícího ohně, od kterého už všichni odešli. Za chvíli se bude stmívat. Průvanem se okno přibouchlo, shodilo tak na zem plechovou krabici, ve které bylo pár vanilkových sušenek, teď už tvrdých jako kámen. Ale pořád voní, i když už je nikdo jíst nebude. A ačkoli levandule byla vyrvaná ze země i s kořeny, několik zárodků tam zůstalo. A ona se otřepe a znovu vykvete, zvedne se ze země...stejně jako ten, kdo ji vytrhl a usušil. Ale bude pořád mít na paměti to, co se stalo.

Tvůrce: Christopher Shaldrake, 2006


Zdroje obrázků: 1, 2, 3


Žádné komentáře:

Okomentovat